Vosí louka

V posledním týdnu měsíce, kdy kachny pouští peří, se uskutečnil náš indiánský tábor s dětskou komunitou v Žampachu. Oproti loňsku, kdy byl tábor příměstský, se letos jednalo o tradiční táboření a lokalita se posunula do malebného okolí obce Písečná, což je ze Žampachu co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Na děti jsem se velmi těšil, valná většina jsou již kamarádi z loňska a nové tváře zapadly do party jak chybějící kousky puzzle. A tak se celým tábořením nesla výborná nálada, kterou jen zdánlivě kazily vosy, které byly poněkud útočné. Ač jsem obětoval slušné množství tabáku, jaly se sužovat táborníky svými častými nálety. Děti si ale vedly statečně a přijaly tuto obtíž s nadhledem a hravostí. Sčítání vos a jiné srandičky doplňovaly každodenní program. Proto jsme naše tábořiště nazvali Vosí louka. Počasí bylo typicky letní, horké dny občas přerušily letní deště, které ochladily ovzduší a zahnaly otravné vosy do svých zemních doupat. Ústředním tématem táboření tak nebyly vosy, ale původně plánovaní Dravci. Naučili jsme se rozeznat 16 druhů dravců podle peří a dokonale jsme prostudovali jejich způsob života. Bohužel letecký provoz nad našimi hlavami nebyl tak četný, jak bychom si přáli. A tak jsme z dravců viděli jen káni lesní a včelojeda. Zbytek přeletů obstarali krkavci, volavky, kachny a lesní holubi hřivnáči. Z lesa jsme slyšeli volání jestřába, ale kryl se lesem, takže ho nikdo z nás neviděl. Zbývající čas programu doplnily hry s obručí, Vraní šípy, lukostřelba, lakros, oblíbená stopovačka, koupání v nedalekém rybníku, houbaření a vycházky po okolí, vaření na ohni a velmi žádané večerní vyprávění strašidelných příběhů. Bubnovali jsme a tančili, povídali si o indiánech a jejich zvycích. Mnoho debat vyvstalo z otázek dětí na technologie výroby různých předmětů, které si rády prohlížely v mém wigwamu. Protože spaní v indiánských stanech bylo bez námitek a velký zájem o obyčejný život v indiánské vesnici byl častým tématem rozhovorů, dohodli jsme se s dětmi, že bychom si příští rok udělali cestu časem a zatábořili jako indiáni v 18.století v oblasti jihovýchodní Kanady. Počasí asi nepřemluvíme, ale vyšší teploty pro nás nemohou být překážkou. Čeká nás tedy výroba mokasínů a základního vybavení a příští rok v létě opravdové táboření bez moderních technologií. Sluší se poděkovat organizátorům táboření. Dennodenní  stravovací servis zajišťovala naše milá kuchařka a kamarádka Iveta, plavecký a bububu segment obstaral Tomáš, který se aktivně účastnil i všech her a dovednostních soutěží, za což má ode mě veliký respekt. Závěrečná taneční slavnost s rodiči jen potvrdila, jak skvělé prostředí a lidé v tomto kraji žijí a proč se tak rád, nejen v myšlenkách, do Orlických hor vracím. Děkuji všem a zejména dětem za skvěle strávený čas a těším se příští rok opět na viděnou. Pelyňkový dým letí větrem a přináší požehnání do duší všech dobrých lidí, s kterými se potkáváme na naší cestě. Ať jsou Vaše kroky jisté, dny plné a radostné, dokud se naše cesty opět nezkříží.